Diagnostika alergie

Jak probíhá diagnostika alergie

Cesta od vzniku klinických obtíží (projevů nemoci) po stanovení definitivní diagnózy je občas značně klikatá. Ani v případě alergií tomu není jinak. Projevy alergického onemocnění mohou být specifické (vyvolané alergenem), ale jejich spouštěčem může být i celá řada jiných (nespecifických) faktorů.

Cílem alergologického vyšetření je:

1. stanovit, zda je pacient alergik,
2. pokud ano, určit kauzální (vyvolávající) alergen.

Diagnostický proces se skládá z pečlivě odebrané anamnézy, fyzikálního vyšetření, kožních testů, vyšetření laboratorních ukazatelů alergického onemocnění a u pacientů s respirační alergií dechových testů.

Anamnéza aneb klíčová role rozhovoru

Důkladné odebrání anamnézy je základem celé medicíny. Lékař pomocí cílených otázek odhaluje souvislosti a okolnosti vzniku alergických projevů, což může diagnostický proces značně urychlit. 

Nedílnou součástí anamnézy jsou dotazy orientované na rodinu. Pokud někdo v rodině trpí alergickým onemocněním, je pravděpodobnost jeho výskytu u pacienta vyšší.

Důležité jsou i informace o podmínkách bydlení a zaměstnání, tedy v jakém prostředí se pacient pohybuje. Zásadní jsou i dotazy, které se týkají trávení volného času a pochopitelně přidružených onemocnění. 

Co se týče samotných obtíží, je vhodné si doma předem promyslet následující skutečnosti:

1. jaké jsou naše obtíže,
2. kdy se poprvé objevily,
3. jak dlouho trvají,
4. při jaké příležitosti vznikly, kde jsme se tehdy pohybovali a jaké roční období bylo,
5. zda se mění příznaky v čase a zda existují faktory, které je zhoršují.

Při prvním kontaktu lékař provádí i fyzikální vyšetření. To se obvykle skládá z poslechu plic, zhodnocení kožních a slizničních projevů (oči, nos).

Cílená alergologická vyšetření

Na základě rozhovoru a základního vyšetření stanoví lékař hypotézu, co dané obtíže může vyvolávat. Pokud se nejprve obrátíme na praktického lékaře a ten vysloví podezření, odešle nás pravděpodobně na další vyšetření do alergologické ambulance. Ke specialistovi je zároveň možné zamířit rovnou. Zde je pak následně diagnóza potvrzena či vyvrácena dalšími testy. Mezi ně patří kožní testy, vyšetření krve, případně vyšetření dýchání.

Kožní testy

Při kožních testech se využívají sady nejrozšířenějších alergenů, které jsou vpraveny do kůže.

Jako první zmiňme tzv. prick testy. Při nich lékař na vnitřní plochu předloktí nakape roztok s extrakty alergenů a následně je vpraví do kůže malým vpichem. V místě vpichu se s odstupem času může objevit pupínek podobný jako po štípnutí hmyzem. Dle velikosti pupence a okolního zarudnutí se posuzuje případný výskyt alergie. 

Před testováním je třeba vysadit léky tlumící kožní reaktivitu. Provedení testů je za některých okolností kontraindikováno (např. při akutním horečnatém onemocnění, v těhotenství, při onemocnění kůže v místě testování apod.). Situaci posoudí vyšetřující alergolog. Výsledek se odečítá po 15 minutách.

Další variantou jsou tzv. epikutánní testy. Ty jsou zaměřeny na tzv. kontaktní alergeny, tedy na kovy či na latex. V tomto případě se na horní část zad či předloktí aplikují náplasti napuštěné patřičným alergenem, které se zde ponechají po dobu jednoho až dvou dnů. Následně se hodnotí pozdní reakce na kůži. Tyto testy jsou užívány především v dermatologii.

Krevní testy

Nezastupitelné místo v diagnostice zaujímají laboratorní rozbory krve. Základem je zjištění počtu eozinofilních leukocytů a jejich aktivity (ECP). Dále lze stanovit celkovou hladinu protilátek třídy IgE, která může (ale nemusí) být u alergika zvýšena. Specifické IgE protilátky proti extraktům alergenů jsou v dnešní praxi stále více nahrazovány tzv. komponentovou diagnostikou proti jednotlivým alergenním molekulám (tedy nezkoumá se jen reakce na alergen jako celek, ale na jeho jednotlivé složky). Výsledky krevních testů nejsou ovlivněny podávanou medikací, není tedy třeba před jejich provedením léky vysazovat. Nevýhodou je jejich vysoká cena.

V diagnostice některých onemocnění lze provést i provokační testy alergenem. V současné době jsou však tyto testy prováděny spíše výzkumně na speciálně vybavených pracovištích. Jejich širšímu využití (které by bylo nepochybně přínosné) brání zejména nedostupnost diagnostických testovacích alergenů.

V alergologické diagnostice je základním předpokladem nalezení souvislostí mezi uváděnými obtížemi, objektivním nálezem a výsledky kožních a laboratorních testů. Pouhá pozitivita některého ukazatele bez příčinných souvislostí nemusí být relevantní, protože se může jednat o klinicky latentní senzibilizaci (alergie bez vnějších projevů). Stanovení příčinného alergenu je důležité zejména u pacientů s kombinovanou alergií.

Dechové testy 

U pacientů s alergickými projevy v dýchacích cestách je nezbytnou součástí diagnostického procesu také vyšetření funkce plic (obvykle základní spirometrie metodou průtok–objem, bronchodilatační, případně bronchoprovokační testy nespecifické nebo specifické, tedy provokace alergenem).

V současné době je velmi důležitým pomocníkem v diagnostice astmatu i stanovení hladiny vydechovaného oxidu dusnatého (FeNO), jehož zvýšená koncentrace svědčí pro alergický zánět na sliznici dýchacích cest.

Uvedené diagnostické schéma platí zejména pro pacienty s podezřením na přecitlivělost k respiračním alergenům.

Vyšetření pacientů s jiným typem alergie (např. potravinové) vychází rovněž z pečlivě odebrané anamnézy, více využívá expoziční a eliminační testy a testy nativní (původní) potravinou (prick to prick). I zde se velmi rychle rozšiřují možnosti komponentové diagnostiky.

(vrjo)

Zdroje: